Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ztracená a nalezená...

16. 2. 2011

Nic moc nového se u nás v současné době neděje, kluci odpočívají po sezoně a všichni netrpělivě vyčkáváme jaro......

ale přece jen, abychom se asi nenudili, zažili jsme velmi zajímavou sobodu 12.2. Jindra byl v práci a já dopoledne vyrazila se Zuzankou na prochajdu, vrátila jsem se kolem 11 hodiny a chystala se připravovat oběd, když kluci v kotcích začali hlásit a to tak, že je něco nebo někdo hooodně blízko, tak jsem se šla podívat ven a kolem kotců klukům pobíhala a provokovala je nádherná černá fena Flat Coatet retrívra. Zavolala jsem jí a ona mě začala vítat jako starou známou a dávala mi najevo, jak moc je ráda, že mě vidí. Fena byla ve výborné kondici, takže žádnej týranej pejsek, poslouchala jsem, zda odněkud neuslyším volání jejích pánečků, kterým zdrhla, ale nic. Nechala jsem ji na zahradě a šla domů s tím, že čubina si páníky najde, ale ani půl hodině se z naší zahrady nehnula.......takže, co s ní.....Fena měla na sobě obojek, samozřejmě, bez telefonního čísla, ale v uchu měla tetování, které mi v tu chvíli přišlo nečitelné, volala jsem starostovi sousední obce, který je i naším mysliveckým hospodářem a po domluvě s ním jsem fenu zavřela k Foxovi do kotce a Fox putoval ke Garovi. S hospodářem jsme se domluvili, že pokud se mu nikdo neozve, že se hledá nějaká fena, tak mi večer zavolá a domluvíme se, co dál.

Den plynul, na střídačku jsem venčila psy a onu čubinu, přišel večer, hospodář nevolal a já přemýšlela, co s fenou dál. Když Zuzka usnula, vzali jsme jí do domu, protože jsem se bála, že by venku přes noc mohla nastytnout, nezdála se jako "zahradní pejsek". Doma jsme vyluštili tetovací číslo v jejím uchu a plánovala jsem, že v pondělí zavolám na plemennou knihu a dopátráme se tak chovatele, případně i majitele. Ale, ať žije internet, dala jsem info o feně na facebook a moje kamarádka mi dala kontakt na svojí známou, shodou okolností chovatelku Flatů u Jílového. Takže jsem pak kontaktovala tu, paní mě uklidnila, že majitele určitě najdeme. Podle tetovacího čísla přes webové stránky klubu našla chovatelku oné čubinky, takže neznámá už měla i své jméno....zavolala jsem tedy oné chovatelce a opravdu, ta černá potvora, co nám řádila v kuchyni, byla od ní, paní samozřejmě měla kontakt na majitele, kterým hned volala, kde mají psa a obratem volali majitelé mě a v 10 večer už byli u nás a čubinka, celým jménem Atrine Anitero vítala své majitele.....vyslechli jsme si, že jim již před dvěma lety jednu flatku ze zahrady odcizili a zřejmě i tuto, ale Atrine - Tara zřejmě svému únosci utekla a utekla zrovna k nám. Jiné vysvětlení pro celou situaci zřejmě není, protože z Radotína k nám to sice není taková velká dálka, ale cestu k nm kříží několik hlavních silnic, obchvat a ještě dvě řeky, to by Tara ani při největší vůli za hodinu, čistá, neudýchaná, nemohla stihnout.

Jsem strašně ráda, že to tak dobře dopadlo, že Tara je doma u svých majitelů a já jsem nyní v kontaktu s chovatelkou Tary, ch. stanice Anitero, www.anitero.cz, je to moc milá a fajn paní a i když se známe jen přes telefonáty, doufám, že se někdy osobně setkáme.

A pro pobavení, vzpomněla jsem si na příhodu z honu, kteoru mi vyprávěl Jindra. Gar letos měl fakt smůlu, nejdřív ho zranilo prase a pak.....liška. V jedné leči Gar hnal lišáka, dohnal a rvali se, když Gar lišáka držel v mordě, přiběhl kolegův fousek a zcela zákeřně Gara kousnul do mordy, takže Gar lišáka pustil a kolega jej dostřelil.......Lišák měl 10 kg a byl to neuvěřitelný macek.....a Gar měl pěkných pár šrámů na mordě a na hlavě.....:-)))