Jdi na obsah Jdi na menu
 


kterak jsme k ohařům přišli

3. 6. 2010
„Kterak jsme k ohařům přišli…….“
    Jindra, již od té doby, co jsme se poznali, mluvil o tom, že si chce pořídit psíka, vzhledem k jeho velkému koníčku - myslivosti a ovlivněn samozřejmě svým otcem, byl rozhodnut pro ohaře. Rozmýšlel se nad malým münsterlandským ohařem a českým fouskem. Já jsem o českém fouskovi snila již jako malá holka, od doby, kdy jsem u kamarádky na chatě poznala myslivce, který měl nádhernou fenu českého fouska a já jsem se do fousáčů prostě zamilovala a jen tajně doufala, že si jej budu moci někdy pořídit. Když jsem se s tímto Jindrovi svěřila, bylo rozhodnuto, náš pes bude ohař – český fousek. A nastalo hledání inzerátů v novinách, kynologických časopisech a na internetu…..Jindrův tatínek, pan myslivec a hlavně, pan kynolog, má samozřejmě v lovecké kynologii a myslivosti mnoho kamarádů a známých, takže jednoho dne zvedl telefon, zavolal svému kamarádovi do Jižních Čech a ptal se, zda neví o štěňatech českého fouska a kamarád, pan Vacek, naštěstí věděl. A vše začalo nabírat obrátky, týden po tomto telefonátu jsme se jeli podívat do Veselí nad Lužnicí na štěňata českého fouska k chovateli, panu Panáčkovi.
      Štěňatům byly 4 týdny. Pan Panáček nás přivítal, samozřejmě se třemi fenami českého fouska v patách a nebylo těžké odhadnout, která z nich je maminkou. Když jsme nahlédli do boudy, kde se štěnda schovávala, chovatel nám sdělil, že si z běloušů můžeme vybrat jakého chceme, že jsme první zájemci, hnědáci již byli zadaní. Já jsem klečela u štěňat, Jindra si nechal od každého žužlat ruce a Jindrův tatínek s panem Vackem a panem Panáčkem hodnotili jednotlivá štěňata, tenkrát, když jsem slyšela výrazy typu světlé – tmavé oko, výrazné znaky, lysivost, vůbec jsem nevěděla, o čem mluví a bylo mi to jedno, hlavní bylo, že budeme mít fouska. Když jsme konečně rozhodovali, kterého, asi to byla náhoda, ale všichni jsme se shodli a ukázali na jednoho pejska, největšího tlouštíka ze štěňat, jako jediný to byl bělouš s tmavou maskou, ale bez ploten.
     Uběhly další skoro 4 týdny, během kterých jsme pořídili nutné vybavení pro štěně, misky, granule a další nezbytnosti a konečně jsme se dne 2.6.2009 dočkali nového člena rodiny – českého fouska Gara. Gar se dle rodokmenu jmenuje Guliver u Klobásné, ale již po zpáteční cestě z Veselí, když mi to malé fousadlo spalo na klíně, jsme věděli, že Guliver mu říkat nebudeme, je to sice krásné jméno, ale moc dlouhé, takže jsme cestou navrhovali různá krátká a zvučnější jména a nakonec jsme se shodli na jménu Gar.
     Po příjezdu domů se Gar choval velmi suverénně, žádné stýskání si po sourozencích a mamince nenastalo, od počátku je to velký pohodář. První týden Gar bydlel doma, spal kde jinde, než v posteli a Jindra musel rychle napravit resty z týdnů předcházejících a to dodělat Garův příbytek. Stavba kotce pro Gara trvala sice déle, ale dodnes jej každý obdivuje.
     Jak šel čas, začínala jsem se o lovecké psy, o ohaře, zajímat více a to nejen o exteriér, ale hlavně o lovecký výcvik psa, kterému jsem rychle přicházela na chuť. Jenže, Gara si chtěl Jindra vycvičit sám a do toho jsem mu nechtěla zasahovat. Tak jsem jen sledovala, co a jak se takový ohař učí. Když nastal čas, kdy měl u Gara začít výcvik aportu, přenechali jsme tuto disciplínu plně na zkušeném cvičiteli – Jindrův tatínek si Gara na dva měsíce vzal k sobě a my k nám na oplátku tatínkovu fenu malého münsterlandského ohaře Šany Buremi (prostě Danka).  
     Gar u táty dělal velké pokroky, ačkoliv jsme Gara denně vídali, neskutečně se nám stýskalo, ale věděli jsme, že je to tak lepší, protože ani jeden z nás s nácvikem aportu neměl zkušenosti a báli jsme se, že bychom psa zkazili. Po dvou měsících se nám Gar vrátil a to zcela vyměněný, aportoval, vystavoval, měl klidy před zvěří, zkrátka jiný, poslušný Gar.
     Protože mě lovecký výcvik psa naprosto uchvátil, ale do výcviku Gara jsem nechtěla a ani bych si nedovolila zasahovat, začala jsem přemýšlet, že by jsme si pořídili ještě jednoho psa, samozřejmě ohaře. O svých myšlenkách jsem ale nikomu nic neřekla, protože jsem věděla, co by mi bylo odpovězeno. Jenže….internet je pekelný nástroj, jednoho dne v práci jsem na internetu na stránkách loveckého psa v nouzi našla inzerát, že majitel daruje maďarského ohaře, čtyřletého, s PP. Nevím proč, ale tento inzerát mě něčím oslovil a já jsem majiteli napsala mail. Ani jsem nečekala, že se ozve zpět, ale odpoledne mi odepsal, napsal mi nějaké podrobnosti ohledně psa, zodpověděl mi na moje otázky a já mu slíbila, že se přes víkend rozmyslím, poradím doma a ozvu se. O víkendu zrovna probíhala myslivecká brigáda, kde jsem téma druhého psa nenápadně naťukla a reakce Jindry a jeho taťky mě zcela vyrazila dech……prý klidně, že jsou pro každý špatný nápad, že se čtyřletým psem se dá ještě pracovat, zkrátka tohle jsem ani ve snu nečekala. V pondělí jsem ihned žhavila maily a napsala majiteli psa, že mám zájem a že si toho zrzavého pesana vezmu. Poté jsme po telefonu s majitelem domluvili podrobnosti a v neděli, 13.4.2009 nám zrzouna majitel se svou přítelkyní přivezli. Vážili dalekou cestu až z Českých Budějovic a zřejmě jsme jim hned padli do oka, tedy my a hlavně podmínky, ve kterých by pes žil. Strávili jsme s nimi příjemné odpoledne, povídali jsme si o zrzounovi, jaký je, co potřebuje, načež majitel řekl, že je rozhodnut psa nám nechat, že se u nás bude mít jistě lépe, než zavřený v městském bytě a po podepsání darovací smlouvy a dalších nezbytnostech se naše smečka rozrostla o zrzavého šílence jménem Fox z Mečkovské Skály.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář